Občasné souvislosti

Nosím sovy do Athén a dříví do lesa. Mívá to výsledky.

Děti se na podzim dočkají moderních projektů Českého rozhlasu na webu, v mobilech i ve vysílání

Oblíbená herečka, zpěvačka a rozhlasová moderátorka Zora Jandová povede od 1. června Tvůrčí skupinu Českého rozhlasu pro děti a mládež. Jandová zvítězila v tříkolovém výběrovém řízení, do něhož se přihlásilo 36 zájemců.

Hlavním úkolem Zory Jandové a jejího týmu bude připravit novou podobu rozhlasové nabídky pro děti a mládež, se kterou chce Český rozhlas přijít ve zkušebním provozu ještě letos na podzim. Prvotní koncepci tohoto vysílání a navazujících webových stránek už odevzdala v rámci výběrového řízení. U výběrové komise pak se svým projektem jednomyslně zvítězila. 

Její materiál nezapomíná na potřeby a záliby internetové generace. Plánované dětské vysílání Českého rozhlasu využije internetové i digitální platformy včetně mobilních aplikací. Můj výchozí projekt na reformu dosavadní podoby pořadů a internetových stránek schválilo vedení ČRo na sklonku roku 2011, výběrové řízení na vedoucího Tvůrčí skupiny pro děti a mládež probíhalo v březnu a dubnu letošního roku.

MgA. Bc. Zora Jandová 
Absolventka DAMU (1982), VŠ tělesné výchovy a sportu Palestra (2009), nyní dokončuje doktorandské studium v oboru masmediální komunikace, marketingu a reklamy na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. Tématem její disertační práce je fenomén živého vysílání včetně pořadů pro děti, vysílání pro děti se věnoval také její školní výzkum.
Zora Jandová je oblíbená herečka a zpěvačka, ale také moderátorka Nočního Mikrofóra na ČRo 2 – Praha, textařka, překladatelka, scenáristka, malířka, kondiční specialistka a lektorka taiči. V roce 2002 se umístila sedmá na mistrovství světa v taiči jako nejlepší závodnice z evropského kontinentu. Ovládá francouzštinu a angličtinu, z nichž překládá divadelní hry, šansony a dětské knížky. Domluví se rusky, moderovat a zpívat zvládne v dalších osmi jazycích. Vystupovala ve více než 11 zemích světa.
Má státní zkoušku z pedagogiky a psychologie. V roce 2007 vydala pro děti interaktivní knížku-zpěvník s vlastními ilustracemi Ryba z Havaje, v České televizi šest let uváděla dětský diskusní pořad Tykadlo, na Primě pořad Mazlíčci. Další dvě její autorské knihy pro děti a mládež jsou připraveny k vydání, tři jiné dětské knížky přebásnila z angličtiny a americkému animovanému filmu, který podle nich vznikl, propůjčila v české verzi svůj hlas. Představitelka 50 filmových, televizních a rozhlasových rolí mimo jiné vede Klub komunikace Habakuk pro děti 1. až 5. tříd při ZUŠ Řevnice, jezdí se svým autorským programem po školách, spolupracuje se školkami a s nadací Naše dítě. 

Zora-jandova-cesky-rozhlas-jan

Foto: Jan Sklenář, Český rozhlas

Držte nám palce!

Prostě jsem byl nejblíž. Neuvěřitelný život arménského hrdiny

Rychlostní potápění není zrovna sport, který by trhal rekordy sledovanosti. Vlastně nejspíš ani spousta lidí netuší, co je přesně jeho principem. Sponzoři se o takové závodníky nezajímají. Přesto má tento sport svého skromného hrdinu.

Jmenuje se Šavarš Vladimirovič Karapetjan, narodil se v Arménii, a ve své době byl sedminásobným mistrem Sovětského svazu v této disciplíně. Třináctkrát se stal mistrem Evropy, sedmnáctkrát mistrem světa. Je držitelem jedenácti světových rekordů. Arménským i ruským národním hrdinou je však z jiného důvodu. Celkem třikrát projevil nezvyklou míru občanské statečnosti a s nasazením vlastního života a zdraví zachránil životy ostatních. 

V roce 1974, kdy mu bylo pouhých dvacet let, se vracel s týmem v autobuse z tréninkového soustředění. Řidič si všimnul, že autobus má problémy s motorem, a proto zastavil ve strmém jerevanském kopci, aby mohl závadu opravit. Jenže nezabrzděný vůz se rozjel a řítil se k okraji rokle. Sedělo v něm přes třicet cestujících. Pohotový Šavarš vstal ze svého místa, loktem rozbil skleněnou přepážku v kabině řidiče a strhl volant na opačnou stranu. Autobus narazil do skály a zastavil se. Na otázku, jak ho napadla taková riskantní věc, pokrčil rameny a skromně poznamenal, že byl prostě nejblíž.

Savars
Uplynuly necelé tři roky. Byla polovina září 1976 a Karapetjan si šel jako obvykle ráno zaběhat svou tréninkovou trasu, na které ho doprovázel mladší bratr Kamo. Obnášelo to dvacetikilometrový běh s dvacetikilovou zátěží na zádech. Pro Šavarše nic zvláštního: tou dobou už totiž získal všechny rekordy a ceny zmíněné v úvodu, včetně světového rekordu ve sprintu, takže ho podobný trénink nevyváděl z míry.

Trasa vedla podél jerevanského jezera. Bratři najednou zaslechli ránu a uviděli, jak se do jezera řítí trolejbus jerevanské městské dopravy. Pozdější vyšetřování ukázalo, že řidič pravděpodobně dostal infarkt, ztratil kontrolu nad řízením a trolejbus s 92 cestujícími se 25 metrů od břehu potopil do studené vody. Klesl do desetimetrové hloubky. Pasažéři neměli šanci se dostat ven. Hluboko ve vodě zakalené zvířeným bahnem byli jako v pasti.

Šavarš stručně křiknul na bratra: „Já je vytáhnu. Ty se o ně postarej!“ Vzápětí se svléknul, skočil do vody a ponořil se k trolejbusu. Viditelnost byla nulová, orientoval se po hmatu. „Uvědomil jsem si, že je to všechno jenom na mně a nikdo jiný mi nepomůže,“ vzpomínal později v rozhovorech s novináři. Nahmatal zadní okno trolejbusu a kopal do něj tak dlouho, dokud ho neprorazil. Pak vytáhnul první bezvládné tělo a doplaval s ním ke hladině.

„Vynořil jsem se, nadechnul se a zase se ponořil pro další. Měl jsem na nadechnutí sotva pár sekund,“ popsal před jedenácti lety průběh záchranné mise deníku Komsomolská pravda. Mladší bratr mezitím s trenérem sehnal nafukovací člun, na který vytahovali cestující, které jim podával Šavarš.

Když jim předával pátého, cítil, že podcenil nádechy. Na místo mezitím připluli záchranáři, ale jejich vybavení bylo v takovém stavu, že se nemohli ani ponořit: akvalungy měli prázdné, nenašli dokonce ani náústky. Šavarš pochopil, že se nemůže zdržovat, proto pokračoval tak, jako dosud – lapl po vzduchu nad hladinou, když se vynořil s dalším tělem, a okamžitě plaval zpátky k potopenému trolejbusu. „Chňapal jsem jim po rukou. Byli v bezvědomí. Jako hadrové panenky…“ O rychlosti, s jakou tahal těla ven, svědčí i to, že mu na jeden ponor stačilo asi půl minuty. 

Trolejbus-jezero-jerevan
Takhle se v ledové vodě potápěl dvacet minut a na hladinu dostal asi 30 nebo 40 cestujících. Byl tak zabraný do jejich vytahování, že si vůbec nevšiml vlastních zranění. Při rozkopávání zadního okna trolejbusu si pořezal nohy, s každým ponorem mu přibývaly další šrámy, krvácel – a především prochladnul. Po dvaceti minutách už nemohl, nakrátko dokonce omdlel. Naposledy se ponořil, sáhl v temné vodě po těle, vynořil se a ke své hrůze zjistil, že vytáhnul jenom kus sedačky. „Díval jsem se na ni a uvědomil si, že tenhle omyl má cenu jednoho života, jednoho člověka, kterého jsem mohl ještě dostat nahoru. Dlouho mě to pak pronásledovalo ve snech,“ přiznal později. 

Konečně přijel jeřáb. Šavarše odrazovali od dalšího potápění, byl pořezaný na celém těle, dala se do něj zimnice, měl zanesené rány. Vzdal to až potom, co pod vodou provlékl trolejbusem lano od jeřábu, aby záchranáři mohli trolejbus vytáhnout na břeh. Pak se zhroutil do člunu. Vytahování potopeného trolejbusu začalo 44 minut po nehodě.

Z desítek lidí, které Šavarš vytáhnul z vody, jich nakonec přežilo dvacet. Ostatním už nebylo pomoci. Sám sportovec upadl krátce po heroickém výkonu do bezvědomí a byl hospitalizován s oboustranným zápalem plic, otravou krve (do jezera tekly kromě jiného městské splašky) a celkovým vyčerpáním. Jeho stav byl velmi vážný. Probral se po 46 dnech a navzdory sotva zahojeným zraněním oznámil, že hodlá dál závodit.

Ale ukázalo se, že to nebude tak lehké. „Potopil jsem se v bazénu a okamžitě jsem pochopil, že to už nejsou ty samé plíce jako dřív. Dřív jsem si se svými soupeři jenom tak pohrával. Teď to byl boj,“ vzpomínal v Komsomolské pravdě. Přesto si připsal na konto ještě jeden, poslední světový rekord. V roce 1981 s aktivní sportovní kariérou skončil a začal dělat trenéra.

O pár let později, v únoru 1985, se Šavarš Vladimirovič připletl k další katastrofě. V jerevanském sportovním areálu začalo hořet a Šavarš, který šel kolem do práce, vběhl do hořící budovy a zachránil z ní několik lidí. Pak něco vybouchlo a Šavarš se probral až v nemocnici. Měl vážné popáleniny a několik dalších zranění. I tentokrát se ale úplně zotavil.

Sportu dal definitivně sbohem a začal pracovat v továrně. Nakonec se v roce 1993 přestěhoval i s rodinou do Moskvy a otevřel si – obuvnictví. Pojmenoval ho Druhý dech. Zastává různé pozice v několika potápěčských organizacích, ale na vodu se, jak přiznal novinářům, vlastně už nemůže ani podívat.

Těžko se mu divit.

Šavarš Vladimirovič Karapetjan (rusky: Шаварш Владимирович Карапетян), se narodil 19. 5. 1953. Za záchranu cestujících z jerevanského trolejbusu obdržel státní medaili za hrdinství. V současné době podniká a pod jeho jménem se konají různé memoriály.

Několik poznámek k článku v Reflexu o českém Twitteru

Miloš Čermák píše v aktuálním vydání týdeníku Reflex o českém Twitteru. V článku doporučuje patnáct účtů, které je dobré sledovat, plus pár dalších k tomu. K textu bych měl pár poznámek...
  • Tweet, který Miloš Čermák přisuzuje Davidu Grudlovi ("Milá Dášo, vracím se k Olze. Promiň... Václav") je původně kreslený vtip z titulní strany lednového čísla časopisu Sorry. Ale budiž, to je vcelku drobnost.
  • Arthur Dent nebyl šéfredaktorem serveru Root.cz, ale Zdrojáku.
  • Zeitung neběží na Zeitung.com, ale na Zeitung.cz, což už si pánové vyjasnili.
  • Václav Moravec nemá Twitter "necelý rok". Poprvé se na něm ozval 24. listopadu 2011.
  • A já nejsem šéf nových médií v Českém rozhlase, tím je Alex Pícha.
Jinak je ovšem ten článek naprosto přesný :-).

Tak tohle jsou ti jablíčkáři. Statistiky o uživatelích produktů Apple

Hned několik výzkumů se v poslední době zaměřilo na návyky uživatelů, kteří si koupili nějaký produkt od Apple, ať už iPad nebo iPhone. Co z nich plyne? Třeba to, že jablíčkáři nemají problém platit za obsah a mají rádi svou Siri.

Ipad-2012

  • Pětici nejprodávanějších novin a časopisů pro iPad tvoří The Daily (Murdochův deník pouze pro iPady), New York Times, The New Yorker, National Geographic a módní Cosmopolitan. Prostřednictvím aplikace Newsstand se každý den prodají tituly za 70 000 dolarů (GigaOM).
  • 51 % amerických domácností vlastní nějaké zařízení značky Apple. A z těch, kde si ještě nic s nakousnutým jablkem nekoupili, o nákupu uvažuje každá desátá domácnost. V absolutních číslech mluvíme o 55 milionech amerických domovů, kde mají buď iPhone, iPad, iPod, nebo Mac. Průměrně jsou to tři zařízení Apple na domácnost. Zdaleka přitom nejsou hitem jenom u nejmladších uživatelů, jak by se třeba mohlo zdát. Detaily nabízí průzkum zpracovaný pro CNBC.
  • Virtuální sekretářku Siri používá aspoň jednou měsíčně 87 % majitelů iPhone 4S, většinou po ní chtějí vytočit číslo, případně poslat textovku. 55 % zákazníků je s jejími službami spokojeno (WSJ na základě průzkumu Parks Associates).
  • 61 % jablíčkářů si už aktualizovalo operační systém iOS na verzi 5.1, a to během pouhých dvou týdnů od jejího vydání (MacTrast podle statistik Davida Smithe).
  • Dosud se prodalo přes 50 milionů kusů iPadů, z toho 3 miliony připadají na rekordní prodeje nejnovějšího modelu. Pokud jde o nabídku aplikací, pro iPhone je jich k dispozici 478 tisíc a pro iPad 180 tisíc (majitelé zařízení s Androidem si mohou vybírat z 385 tisíc aplikací, ale jen 32 tisíc je optimalizováno pro tablety). Nejvíc se stahují hry, aplikace si instalují hlavně jablíčkáři ve Spojených státech a v Číně (Cult of Mac podle analýzy společnosti Distimo).
Mezi majitele iPadu se od posledního dílu Simpsonových (S23E17) zařadil také Mr. Burns. Jeho nejoblíbenější aplikace se jmenují „Žiju ještě?“ a „Angry Burns“, jak dokazuje pohotový screenshot. 

PS: Autor používá zařízení s Androidem, od Apple nevlastní nic, ale baví ho sledovat podobné statistiky :-)

Jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem (aktualizováno)

Taky jste si přečetli tu zprávu o romské straně, které zdrhnul pokladník s členskými příspěvky? Nejspíš se to vůbec nestalo, žádná taková strana neexistuje a policie o žádném takovém případu neslyšela. Přesto tuto zprávu vydaly hlavní zpravodajské servery, otiskly deníky a odvysílala také severočeská redakce Českého rozhlasu. Téměř všichni se spokojili s tím, co napsaly Parlamentní listy v původním textu z 9. února 2012, a to včetně citátů. Nikdo neověřoval, jestli se to vůbec stalo, nikdo nezjišťoval podrobnosti. Parlamentní listy jim stačily jako primární pramen.Jen deník Právo ve vydání z 11. února jednou větou naznačil, že může jít o fámu: „Zprávu o zakládání strany v Ústí zpochybnil místní aktivista Miroslav Brož, který se dlouhodobě věnuje lidem v sociálně vyloučených lokalitách“. Tím celou věc odbyl. Skutečnou práci s analýzou zdrojů si dal až 18. února zpravodajský server časopisu Romano Vodi, web Romea.cz. Zjistil zajímavé věci: není jasné, kde se měl odehrát údajný zakládací sněm, citovaní lidé nejspíš neexistují, neexistuje nejspíš ani žádná fotka z akce (všude jsou jen archivní nebo ilustrační záběry), a především o trestném činu nic neví ani místně příslušné oddělení policie.

Věc začala vyšetřovat i místní policie. Přestože použila všechny dostupné možnosti, které vyšetřovatelé mají, ani jí se nepodařilo nic zjistit. „Do současné doby se nám nepodařilo ověřit jedinou informaci z článku Parlamentních listů o Evropské romské straně a jejím okradení,“ řekl serveru Romea.cz nadporučík Jaroslav Dlask, vedoucí republikové policie v Trmicích (kam spadají Předlice).

Já k tomu dodám, že Evropskou romskou stranu, na jejímž ustavujícím sněmu měla být údajná krádež zjištěna, nezná ani rejstřík ministerstva vnitra. Tam by přitom měla být zapsána na základě alespoň jednoho tisíce podpisů, pokud by zahájila činnost. Nepochybně by taková strana měla nějaké oficiální kontakty včetně přípravného výboru.

Jediná „romská“ strana vzniklá v poslední době je ale podle tohoto rejstříku Strana rovných příležitostí, zapsaná 19. prosince loňského roku, jejímž předsedou je Štefan Tišer. Z monitoringu plyne, že o Evropské romské straně poprvé napsaly až Parlamentní listy. Že by o takovém projektu předtím nevěděly nic romské organizace ani specializované servery?

Autorem originálního článku na Parlamentních listech je Václav Prokůpek, v internetové komunitě nikoliv neznámý. Kromě jiného píše na stránky Eurabia a ePortál, které fungují jako subdomény Parlamentních listů. Bývalý lídr Dělnické strany v Plzeňském kraji loni v listopadu dostal podmínku za napadení důchodce, obžalován byl i z fyzického napadení poslance ODS.

Loni v listopadu se jméno Václava Prokůpka objevilo také v článku o soudním procesu s komunálními politiky, kteří se pokusili uplácet reportéry TV Prima. Citujme pardubickou MF DNES z 24. listopadu 2011, kde redaktor Milan Zlinský popsal následující situaci ze soudní síně:

„[Obhájci] chtěli dokázat, že [reportéři TV Prima] Bohumil Roub i Roman Svoboda si vlastně jen tak točí reportáže a pak je prodají každému, kdo si o ně řekne, že nabízejí jen ‘zboží’. Pomoci toto dokázat měl Václav Prokůpek, kterého [obhájce Petr] Šáda pozval jako soudního znalce na média. Ovšem po jeho zpochybnění ze strany žalobkyně vypovídal pouze jako obyčejný svědek. ‘Pan Prokůpek nemá oprávnění vystupovat jako soudní znalec,’ řekla Pavlíková soudci, který jí dal za pravdu. Prokůpkův projev stejně obžalovaným pomoci nemohl. Když vysvětloval, jak se pozná pravý novinář třeba z České televize, tak se přítomní reportéři upřímně zasmáli. ‘Když něco reportér natáčí, tak má s sebou písemné zadání od své redakce,’ uvedl Prokůpek. ‘Tak abych odešel pryč. Nic takového nemám a ani nikdy neměl,’ usmál se jen reportér ČT.“

Pokud píše o romské problematice bývalý lídr Dělnické strany, může to být poněkud svérázné redakční rozhodnutí. Parlamentní listy ale především dosud nijak nedoložily, že zpráva stojí na relevantních faktech – vše by se vyřešilo, pokud by redakce zveřejnila audiozáznamy údajných vyjádření. Do té doby je věrohodnost její práce vážně zpochybněna. Zkušenější redakce by pak vágně zdrojovanou zprávu neměly bezhlavě přejímat s vidinou, že kontroverzní téma si na Facebooku nasdílí hodně lidí (jen originální článek má přes 20 tisíc lajků).

Po tomhle případu by si měli v redakcích osvěžit principy novinářské práce. Slušelo by se také původní zprávy aktualizovat, pokud ne rovnou stáhnout. A k logu Parlamentních listů si udělat – přinejmenším – velký červený vykřičník.

Běžná skutečnost už nestačí, média přepnula na virtuální realitu. A vzájemně ji od sebe opisují.

25. února 2012: Článek, který jste dočetli, vyšel v úterý jako sloupek na Médiáři. Zareagovaly redakce i autor původního textu na Parlamentních listech Václav Prokůpek. Ten na svém facebookovém profilu (pokud je to skutečně jeho profil) nadále tvrdí, že disponuje zvukovými nahrávkami i fotografiemi z údajného sněmu Evropské romské strany. Odmítl je ovšem předložit veřejnosti, novinářům i samotné redakci Parlamentních listů. Ta se nakonec za původní článek omluvila s tím, že naletěla podvodníkovi. Média, která původní kachnu převzala, zareagovala různě (shrnutí najdete například v tomto textu na serveru Romea.cz). Některá ji ze svých webů úplně smazala, jiná vydala články shrnující vývoj případu. Server iDNES reagoval tím, že příště bude se zprávami z podobných zdrojů zacházet opatrněji. Opravu odvysílal také Český rozhlas Sever. Kauza způsobila menší roztržku mezi serverem Novinky a komentátorem Hospodářských novin Jindřichem Šídlem, který ve svém sloupku napsal, že Novinky na kachnu naletěly také. Novinky se brání, že ji nikdy nezveřejnily. Podle databáze společnosti Newton IT ji otiskl deník Právo, jehož obsah je v rámci přehledu aktuálního vydání hostován na subdoméně pravo.novinky.cz.

Kde se vzal pokřik "Kdo neskáče..."? (aktualizováno)

Malá víkendová exkurze do historie. Zajímá vás, kde se vzalo heslo "Kdo neskáče, není (doplňte)...", známé z různých shromáždění? Kromě sportovních fanoušků ho používají v upravené podobě i demonstranti proti smlouvě ACTA.

"Koho napadlo, že zrovna skákání vyjadřuje nějaký postoj?" dumali jsme na ICQ s Misantropem. Podle všeho odpověď zní, že vražednou kombinaci Petr Janda - Daniel Landa. Mediální databáze totiž pokřik začínající "Kdo neskáče..." poprvé zachytily v květnu 1994 v Rudém Právu, které ve své sportovní rubrice referovalo o sparťanských oslavách.

V kabině létaly rychlé špunty, Chovanec, Siegl, Kouba a Kostelník naskákali v dresech s lahvemi šampaňského do bazénu, donekonečna zněl chorál: "Kdo neskáče, není Sparťan, hop, hop, hop!" Pak celé mužstvo vyběhlo na čestnou tribunu a o radost se dělilo s fanoušky. Šťastný střelec Michal Horňák: "Jsem ohromně šťastný, že mi to tak pěkně sedlo na nárt." (Rudé Právo, 21. 5. 1994)

Odtud už cesta vede ke sparťanské hymně, kterou na podzim roku 1993 složilo už zmíněné duo Janda-Landa. Nazpívali ji Láďa Křížek, Aleš Brichta, Vilém Čok, Kamil Střihavka a Petr Janda za doprovodu skupiny Olympic. Dostala název "Do útoku!!!" a zpívá se v ní:

Kdo neskáče není Sparťan kalenej
rudý dresy vítá trávník zelenej
někdo se zas dneska trochu poučí
tribuna už vstává, kotel zahučí
Do útoku, do útoku, do útoku...

Zájemci si mohou celý opus vychutnat přímo na stránkách AC Sparta Praha.

Pozměněnou verzi pokřiku ve znění "Kdo neskáče, není Čech" pak poprvé zaznamenaly Zemské noviny z 1. července 1996 ve zprávě z pražských náměstí, kde davy slavily stříbrnou medaili české reprezentace z fotbalového mistrovství Evropy. Agentura ČTK doplnila, že na Staroměstském náměstí, kde oslavy organizoval magistrát, zněl pokřik: "Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!" Kdo konkrétně ho začal křičet, a jestli to byl tehdejší předseda Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský, který stál na pódiu, se bohužel nepodařilo zjistit. Aktualizováno: K autorství upraveného pokřiku se na webu klubu Amfora hlásí diskžokej Petr Salava, který fotbalové oslavy v 90. letech moderoval (via @lukas_had). 

Jak oslavy dopadly, to o pár dnů později výmluvně zachytil komentátor deníku Svobodné Slovo Jiří Hanák ve svém textu pro časopis Týden: 

Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop! zvolaly desetitisíce rozdováděných "fanoušků", napodobily Pepka Vyskoče, zmlátily německého turistu a moravského tramvajáka, rozbily výlohy, zdemolovaly pár automobilů a co bylo po ruce.

Kdo neskáče, nejde s davem. Zaplaťpámbu!

Nova oficiálně potvrdila spolupráci s ICQ

Tisková zpráva Novy, 16:22 hod.: Společnost CET 21 se s účinností od 14. března 2012 stává hlavním strategickým partnerem ICQ pro Českou a Slovenskou republiku. V rámci partnerství se mediální skupina CET 21 také ujme role přeprodejce reklamního prostoru na ICQ.

Spolupráce CET 21 a ICQ bude kromě přeprodejů reklamního prostoru zahrnovat také vzájemné provázání ICQ a online portfolia CET 21, včetně videoobsahu. ICQ se tak například objeví i na stěžejních portálech www.nova.cz a www.markiza.sk.

Konkrétní podobu spolupráce představí CET 21 na tiskové konferenci 17. ledna 2012.

Tohle je nový Seznam E-mail. Na vašich monitorech od 17. ledna

Seznam připravuje spuštění veřejné beta verze nové podoby jedné ze svých klíčových služeb - e-mailu. Do ostrého provozu budou novinky nasazeny po vyhodnocení připomínek od uživatelů, nejspíš někdy v průběhu jara. Beta verzi bude možné zkoušet od příštího týdne. Podívejte se zatím na screenshoty.

005b_nova_zprava_naseptani
001_danymicke_rozlozeni_cteni_zpravy
(Zdroj screenshotů: Seznam.cz)

Báječné dvouminutové video o Moskvě. Stačil foťák a různé objektivy

Senzační video vyrobíte, i když nemáte žádnou videokameru. Stačí trpělivost, spousta fotek a cit pro střih. Jako to dokázal jednatřicetiletý fotograf Artem Prjadko, jehož videa z Minsku, Moskvy nebo Kyjeva dobývají ruskojazyčné videoweby i globální server Vimeo.

Prjadkova nejoblíbenější disciplína je časosběrná fotografie. Ta vyžaduje velký cit pro detail a technickou preciznost. Prjadko pak z mnoha záběrů sestaví fázovou animaci, kterou zrychlí a ozvučí. Relativně levně pořízený spot přitom představuje nafocená města možná lépe, než by to zvládly obvyklé nákladné reklamní kampaně s modelkami na CNN a Eurosportu. K televiznímu vysílání má mimochodem blízko, sám pracuje v běloruské produkční společnosti Ulei.

Letos takhle nafotil Moskvu:

Jak sám píše, fotky pořídil v červnu, září a říjnu, dohromady jsou to asi 4 dny focení, pokud dobře rozumím. V Bělorusku se zase proslavil loňským videem z Minsku, které se bleskově rozšířilo, a nadšené ohlasy pak přivedly za Artemem novináře. Jen na Vimeu má Minsk 320 tisíc zhlédnutí. Moskva zatím 31 tisíc - ovšem po sotva třech dnech od nahrání na Vimeo.

A takhle letos nafotil Kyjev:

Ale Moskva se mu, myslím, povedla nejvíc.

Média při státním pohřbu - rok 1937

„A zatím co Hrad uzavíral Plečníkovu síň před posledním rozloučením, město, ozářené statisíci světly, oživené zástupy návštěvníků z republiky i ze zahraničí, tlumené černí praporů, se připravovalo na poslední pochod statečného. Mnohde již před půlnocí začali se shromažďovat lidé, aby byli v prvních řadách účastníků pohřbu.“

Těmito slovy uvedl večerník Národní listy 21. září 1937 svou reportáž ze státního pohřbu T. G. Masaryka. Posledním rozloučením s prezidentem Osvoboditelem se inspirují také smuteční akty spojené s pohřbem Václava Havla.

Díky archivům Národní knihovny, Moravské zemské knihovny, České tiskové kanceláře a Českého rozhlasu máme uchovaný přesný záznam dobového zpravodajství, ceremonií při Masarykově pohřbu, seznamu hostů, delegací a reakcí obyvatelstva, nechybí ani fotografie.

V následující galerii se můžete podívat, jak smuteční průvod a pohřeb zachytily tehdejší deníky. Ukázky z vysílání Československého rozhlasu včetně kompletního scénáře pohřbu najdete na webu Českého rozhlasu.